Vookimedlo Blog

Čtvrtý den, v pátek, jsme se ihned po probuzení těšili na jedno z největších lákadel, jenž se v Petrohradu nachází. Není jím nic jiného, než dobře známý Крейсер Аврора. Před snídaní letím hodit včera koupené pohledy, s těžce vybojovanými nalepenými známkami, do poštovní schránky. Opět svádím boj s místními automobilovými gangstery.

Po snídani nasedáme do mikrobusu. Nejprve míříme na Заячий остров, který celý okupuje Петропавловская крепость. Petrohrad se rozprostírá přes několik ostrovů, jenž jsou propojeny mosty. Cestou se dozvídáme, že mosty přes Něvu se v noci otvírají, aby propluly velké námořní lodě. Pro nás vtipný, pro obyvatele smutný fakt. Když se někdo potřebuje dostat na letiště s odletem v šest hodin ráno, musí z domova odjet den dopředu, protože mosty jsou otevřené od zhruba 13:00 do 5:00 ráno. Byli jsme upozorněni, že je to turisticky vyhledávaná atrakce. Bohužel jsem jí neviděl.

Петропавловская крепость

Nedaleko zaječího ostrova dostáváme na výběr, buď zaparkujeme nedaleko ostrova a dojdeme pěšky k pevnosti, nebo mezi sebou vybereme 200 rublů a nechají nás zaparkovat na parkovišti přímo na ostrově před pevností. Volíme druhou variantu a dáváme dohromady potřebný obnos. Placení je zajímavé, řidič udělá z bankovek malinkou ruličku, stáhne okénko a podá je ostraze ostova. Ta je strčí bez přepočítání do bundy a mávne rukou ať jedeme dál.

Vcházíme do pevnosti a míříme na prostorné náměstíčko, které lemeuje Петропавловский собор a Монетный двор.. Petrohradská mincovna je jedinou funkční v zemi, a numismatici jistě ocení její přiléhající muzeum. Naše skupina ovšem míří do chrámu. Ten byl postaven v roce 1733 a od roku 1924 slouží jako muzeum. Od roku 2000 se zde opět konají mše. Návštěvníky především upoutají žulové rakve ruských panovníků. Ti se v nich pochopitelně nenachází a jsou pochováni pod přístupnými prostory katedrály. Náhrobky symbolizují jejich umístění. Prohlídku zakončujeme krátkým poslechem krásně znějících písní tamních mnichů.

Číst více …

Na třetí den byla naplánována fakultativní návštěva města Кронштадт situovaného na ostrově Котлин v Балтийском море.

Ostrov se nachází asi 30 kilometrů na západ od Petrohradu. V dřívějších dobách se člověk na něj mohl dostat jen přívozem. Nyní se buduje most, tedy vlastně silnice na hrázi vznikající Petrohradské přehrady, oficiálně nazvané Комплекс защитных сооружений Санкт-Петербурга от наводнений. Silniční dílo je již v provozu, dostavují se další proudy a nakonec by snad měly býti dva pro každý směr.

Кронштадт

Ještě donedávna byl na ostrov zakázán vstup veškerým lidem, kteří neměli trvalé bydliště v Kronstadtu. V městě se dodnes náchází válečný přístav, který byl určen převážně pro ponorky. Dnes se zde ponorky pouze opravují a krom tohoto místa je město zcela přístupné.

Číst více …

Náš druhý den v Rusku započal snídaní. Snídaně byly vydatné, počínaje cerealními nesmysly, přes ovoce, sýry, salámy a ruznými druhy párků konče. Zarazila mě nepřehlédnutelná cedulka s nápisem внимание umístěná nad okénkem kuchyně, jež informovala o technologii mytí nádobí. Hlavní myšlenka spočívala v použití ekologicky připravené vody. Nevím, co si pod tím mám představit a ani nevím zda-li to chci vědět. Pitná voda z vodovodu totiž v Rusku obsahuje těžké kovy a hodně mikrobů. Co si poté myslet o ekologicky připravené vodě?

V 9:00 máme sraz u recepce. Nastupujeme do přistaveného minibusu a odjíždíme ven z Petrohradu do Петродворце.

Cesta do Petrodvorce

Číst více …

Po východu z letiště příjíždějí dva minibusy. Do jednoho nakládáme zavazadla a do druhého nastupujeme.

A vydáváme se pomalu na cestu. Paní průvodkyně nás zběžně seznamuje s historií města a okolím, přes které přávě projíždíme. Poprvé na vlastní oči zaznamenávám, že v Rusku je všechno velké. Jedeme ulicí zvanou Московский проспект, jejíž délka dosahuje 11 km. Míjíme площадь Победы a na něm umístěný velký památník 2. světové války.

Площадь Победы

Матисов домик.

Pokračujeme směrem k hotelu a po shruba 45 minutách se tam konečně dostáváme. Hotel se nachází ve staré průmyslové čtvrti, kde se postupně vše demoluje a nahrazuje novou výstavbou. Náš hotel se jmenuje Матисов домик.

Ubytováváme se a zároveň žádáme po recepčním vizitky hotelu, abychom měli při sobě adresu napsanou v azbuce. K našemu překvapení se dozvídáme, že vlastní vizitky nemají a promtně nám nabídne vizitky úplně cizího hotelu.

Dostáváme dvoulůžkový pokoj ve třetím podlaží. V Rusku přízemí neexistují, takže jsme ve skutečnosti ve druhém patře. Pokoj je pěkně zařízený, s vlastním příslušenstvím, lednicí a televizorem. Vše pěkně čisté a uklizené, stejně jako zbytek hotelu.

Číst více …

Ráno, 2. června 2009, odjíždíme na letiště. Čeká nás let ČSA, OK 886, z terminálu Sever, Prahy Ruzyně. U přepážky Čedoku dostáváme pasy a zjišťuji poprvé adresu hotelu, kde budeme bydlet. Necháme si zdarma zabalit kufr do ochrané fólie a jdeme se odbavit k přepážce ČSA. Na letence je napsána gateway B4. Po prohlídce příručního zavazadla se usazujeme mezi ostatní chudáky čekající na let do Petrohradu – gateway B4, nebo Moskvy – gateway B5.

Pro chvíle zpestření, přichází celníci a schovávají u jednoho z cestujících míček s amfetaminy. Následně přichází hlídka se psem a jednoho podruhém nás očuchává. Doufám, že neomdlí, až si čuchne k mé botě. Ještě bych toho psa musel zaplatit. Pes je uspěšný a identifikuje pašeráka s míčkem.

A je tu první zpoždění, boarding se oddaluje o 20 minut a operativně se zaměňuje gateway s Moskvou. Nastává zmatek a někteří lidé letící do Moskvy se snaží nacpat do letadla do Petrohradu. Konečně se po 15 minutách dostáváme do našeho Airbusu 320.

Letím poprvé a tak pro jistotu hledám erární pytlík na reverzní proces trávení. Přeci jen nevím, co to se mnou udělá. Startujeme a získávám další cennou životní zkušenost. Je dobré si opřít hlavu o opěrku, nebudu ztrácet rovnováhu z důsledku náhlého přetížení. Pytlík nepotřebuji, je to dobré a začíná se mi to líbít i s jednou pěknou turbolencí. Kapitán ohlašuje, že let je dlouhý 1744 km a poletíme v letové hladině 11 km s rychlosti kolem 900 km/h. Užasné hodnoty. Po obědě nám letušky rozdávají migrační karty, které potřebujeme vyplnit pro vstup na uzemí Ruské federace. Skládá se ze dvou identických částí A a B. Část A se odevzdává při vstupu a část B při opuštění území. Nacházím první náznak byrokracie. Nemohou ty části udělat propisovací. Nu což, vyplňuji obě dvě části. Kdo neumí rusky nebo anglicky, má smůlu. Zápasím s položkou VISA number. Ve vízu jsou dvě čísla. Jedno vypsané nad vízem a nijak neoznačené. Druhé, označené jako VISA ID. Volám si letušku ke konzultaci. Normálně bych neopruzoval, ale kapitán řekl, že palubní personál rád s vyplněním poradí. Jak jen je bláhový, letuška ví stejný kulový jako já. No nic, použiji údaj VISA ID. Po 150 minutách přistáváme.

Vystupujeme z letadla a před dvěrma si všímám neuvěřitelné babice v odporně bílém plášti, rouškou a termokamerou. Celá jak z nějakého lékařského hororu. Prasečí chřipku jsem jim evidentně nepřivezl

Následuje pasová kontrola. Zrada. První dvě přepážky jsou pouze pro občany federace. Další dvě pro účastníky ekonomického fóra a poslední dvě pro ostatní „neruské a neekonomické“ chudáky, kde fronta nabývá neuvěřitelných rozměrů. Zřejmě jsem vypadal v tu dobu důvěryhodně, přotože mě vytáhnul z řady ruský milicionář a plynnou angličtinou mě poslal k přepážce pro návštěvníky ekonomického fóra. To mě potěšilo, ještě mě při tom oslovoval „sir“. Ostatní looseři furt čekali ve frontě. Odevzdal jsem pečlivě vyplněnou část A migrační karty a šel hledat kufr.

Posléze jsem našel i naši ruskou průvodkyni, která držela v ruce velký nápis Čedok. Prozradila nám, že se jmenuje Лудмила a má nás být celkem 11. Asi po hodině jsme se všichni našli. Ještě nám doporučila, ať si jdeme směnit Eura za Rubly. Překvapivě směnárna na letišti je levnější než ruské banky a směnárny ve městě. Zjišťuji, že jako jediný mám Rubly s sebou a ušetřil jsem 20 Kč na 100 rublech.

Opouštíme letiště a vydáváme se do hotelu.

Letos, l. P. 2009, jsem se rozhodl navštívit zemi, kde slovo „nemožné“ neexistuje, a lidé se měli včera lépe než dnes. Ano, správně, Ruská Federace. Vzhledem ke geografické poloze a mé utkvělé představě, kde vše, co leží na východ, počínaje východním Slovenskem, je pro běžného turistu nebezpečné, jsem poprvé v životě využil služeb cestovní kanceláře. V mém případě Čedok, jelikož jinou ani neznám. A po všech bankrotech, kterými nás masírují každé léto v novinách, další ani nehodlám shánět. Přeci jen zůstat trčet někde v Rusku na letišti není nikde mezi zážitky, které bych chtěl podstoupit.

Po vybrání destinace Petrohrad a Novgorod jsem se odhodlal zajít objednat zájezd. Vybral jsem si pobočku v obchodním domě Nový Smíchov. Vše probíhalo bez problému a za 20 minut jsem měl v kapse smlouvu. Jediné co se snad dalo vytknout je neinformovanost personálu o fakultativních službách. Nikdo v Čedoku zřejmě neví co je onen Ruský národní večer, jenž nabízí. Nevadí, beru ho také se slovy: „Když už, tak už!“.

Instrukce znějí jasně. Tři týdny před odletem odnést pas do Čedoku kvůli nutnému vízu a týden před odletem si dojít na pobočku pro podrobnější informace. Činím přesně tak, jak mi bylo řečeno a vyplňuji vízový dotazník, který mi dali v Čedoku při podpisu smlouvy. Nedbám na to, že ruská ambasáda má na svých stránkách úplně jiný vzor formuláře, říkám si, Čedok ví co dělá. Nedělám dobře, slečna na přepážce Čedoku říká, že ambasáda požaduje jiný typ formuláře, než mám já. Se slovy co mi dali, to mají ode mne vyplněné, jí ho vnucuji. Mávla jen rukou a říká: „Oni si to tam přepíší.“. V hlavě se mi honí myšlenka, koho tím myslí. Že by nějaká Nataša na ambasádě dělala transformaci starých vyplněných dotazníku za nové? Raději se neptám.
Stejně nemám vyplněný název a identifikační číslo zvoucí organizace. Opět nikdo nevěděl, co pěkného tam vepsat.

Ve volných chvílích zjišťuji nemilou skutečnost, že žádná česká banka neobchoduje s ruskými valuty, jen s devizi. Zaměřuji tedy svou pozornost na směnárny. Na doporučení kamaráda Michala, který ruble již kupoval, využívám směnárnu v centru Prahy. Reklamní název hlásá: „Nejpříznivější směnárna v centru Prahy“. To jsem zvědav. A opravdu při nákupu rublů budu mít kurz (100 RUB za 62 Kč), téměř jako při nákupu deviz v bance. Super, ani mě neodřou. Ovšem opačným směrem je to mega-brutální. Na 100 rublech tratit 12 Kč. To se týká každé směnárny v Praze, nejen této. Cílem je směnit 5000 Kč s vědomím, že je musím všechny utratit, aby mě ti šmejdi neokradli. Vydávám se tedy cestou k jejich pobočce neustále si opakujíc „Dejte mi to prosím v malých bankovkách“. To jsem neměl dělat, protože se mi na místě podařilo udělat pěkný trapas. V rozhodující chvíli se mi vše popletlo s nějakou kriminálkou a větou „Chtěl bych směnit 5000 Kč za ruské ruble a dejte mi to, prosím, pokud možno, v malých neoznačených bankovkách“ jsem překvapil obsluhu i sám sebe. Dostal jsem balík 100 rublových bankovek a byl jsem spokojen, obsluha evidentně také, díky tomu, že se zase jednoho trotla zbavila.